Hippokrates : Co nevyléčí hlad, nevyléčí žádný lék

Bývaly časy kdy lékaři nebyly odměňováni podle počtu vykázaných výkonů pojišťovně ale přímo nemocnými. A ti chtěli ne "předepsat nějakou pilulku", ty tehdy ani nebyly ale prosté - uzdravit se.

A tak byl lékař silně motivován hledat co nejúčinnější a nejlevnější léčebnou metodu. Pravda, pacienti taky byli ochotni pro své uzdravení něco aktivně podniknout či vydržet, ne jen zhltnout pilulku.

Povinné všeobecné zdravotní pojištění zničilo veškeré přirozené vazby lékař-pacient, lékař si svého pacienta neváží, nevidí v něm "toho kdo mi nese peníze" a podle toho se k němu taky chová. Primárně ho nepotřebuje vyléčit (to by ho ostatně finančně zruinovalo) ani tak o zdroj příjmů nepříjde ba naopak. Stačí jen předepsat lék a šup rychle ven, čekárna je plná dalších vykázaných výkonů.

Ale velká vina za současný stav je i na straně pacientů - jsme málo nároční, stačí nás "léčit" a ne "vyléčit", ostatně od medicíny ani tak nějak apriori nečekáme, že by nás úplně vyléčila, na to jsme už rezignovali, ale jen  přivedla do stavu "kdy se to dá vydržet". A hlavně - nejsme tak moc ochotni pro své zdraví udělat něco víc než zapít prášek.

Nebývalo tak tomu ale vždy, pojďme se podívat do časů minulých a na historii úžasné léčící metody kterou při všech  těžkých onemocněních ordinoval už bájný Hippokrates - půst o vodě. Bohužel, kombinace lenosti pacientů s povinným zdravotním pojištěním ji odsunula úplně na okraj medicíny, přitom je bez vedlejších účinků a defakto zadarmo, tedy ideální léčebná metoda. Ale je taky nepatentovatelná, nikdo na ní nedokáže vydělat balík peněz a tak dokud se nezmění zdravotní systém na dobrovolné pojištění tak nemá šanci se více rozšířit a tak nejen státní rozpočet ale i tisíce pacientů zbytečně trpí. V dnešním zdravotním systému ji nikdo nikde nezkoumá, neprovádí studie, bez nich je nemožné ji pak provádět v praxi, no zamotaný kruh. Je nutno zrušit povinné všeobecné zdravotní pojištění, má na svědomí již příliš příliš mnoho zničených osudů a bude-li pokračovat tak i hodně před sebou.

Citace z knihy MUDr. Partyková, Hladovění pro zdraví :

V zahraničí existuje o problematice léčebného hladovění značné množství publikací, ale v naší republice jako by působil neviditelný strašák, který má zdvižený prst a snaží se i toto téma zahalit do oparu strachu.

Například v r. 1963 vyšla v USA kniha The Fasting Cure (Léčení hladověním), jejímž autorem je známý spisovatel společenskohistorických románů Upton Sinclair. V knize o hladovění popisuje své pocity tak výstižně, že mu dávám slovo v několika odstavcích ve 2. kapitole, nazvané „Hladovění, lidstvo a medicína“. Podotýkám, že velmi podobné pocity prožívám při svých hladověních i já. Díky používání metody uvědomělého hladovění se Uptonu Sinclairovi vrátilo pevné zdraví a on pociťoval potřebu to sdělit. Deset let pozoroval svoje zdraví a zdravotní stavy dalších 109 lidí, podrobujících se hladovění, se kterými se znal nebo stýkal. Zachytil informace o 227 případech hladovění a sestavil přehled chorob, které se tím podařilo vyléčit. Shrnul, že nejčastější doba hladovění činila 6 dnů, avšak někteří lidé se zřekli jídla po 30 dní i déle. Tvrdí, že ze 109 lidí pomohlo hladovění 100 osob zbavit se nemocí. V této knize jsem se snažila vedle interpretace laických poznatků (již zmíněný Upton Sinclair, Angličan John Armstrong aj.) soustředit především odborné názory uznávaných specialistů na fyziologické vysvětlení a zdůvodnění mechanismů hladovění a naznačit praktickou terapii.

V léčebné praxi se hladovění praktikovalo ve starověké Indii, Egyptě, Řecku. Od konce středověku se na něj pozapomnělo a vědecký výzkum hladovění se rozběhl až v 19. století, kdy byly formulovány základní představy o látkové a energetické výměně v organismu. Experimentální práce byly zahájeny ve Francii, zvláštní zásluhy pak mají ruský akademik Pašutin v 80.-90. letech 19. století a zejména Američan Benedict, který v r. 1915 vyslovil hypotézu o endogenní výživě. Americký dietolog dr. Bragg se orientoval na léčebné hladovění bez urinoterapie. Jedinou přijímanou tekutinou v jeho metodě hladovění směla být destilovaná voda. K problému očisty organismu přistoupil v širokém aspektu souvislostí životosprávy, stravování a ekologie. Nabádá k vědomému odstranění příčin zanášení organismu škodlivinami. Přestože jako dietolog měl jistě k dispozici rozsáhlý materiál o pacientech, popisuje výlučně své vlastní zkušenosti, postupy prováděné na sobě a na rodinných příslušnících a jejich výsledky.

Ruskou školu léčebného hladovění reprezentují rozsáhlé klinické poznatky publikované internistou a psychiatrem prof. Nikolajevem a jeho spolupracovníky, ve kterých se opíral jak o vlastní shromážděný faktograficky materiál, tak o publikované výsledky dalších světově proslulých badatelů a odborníků v oblasti léčebného hladovění, zejména Francise Benedicta, Otto Buchingera, Arnolda de Vnese, Edwarda Deweye, Yvese Viviniho, H.-E. Meyera a E.- G. Schencka. Z metodických důvodů jsem v této knize pojmenovala typ léčebného hladovění spojeného s pitím vody, metodický propracovaného školou prof. Nikolajeva, jako klasické (kapitola 9.1). Nejen on, nýbrž specialisté a jejich týmy v USA, Švýcarsku, Francii, Německu, Itálii, Austrálii, Japonsku aj. zveřejnili svá pozorování, domněnky, názory a výsledky týkající se aplikace léčebného hladovění.

Dnes již klasickou se stala obšírná monografie Das Fasten (Hladovění), kterou vydali němečtí lékaři E.-G. Schenck a H.-E. Meyer v r. 1938. Kombinovali experimenty s řadou léčebných opatření, zaměřených na kompenzaci acidózy. Výsledky léčby hladověním široké škály chorob s pozoruhodným koeficientem úspěšnosti 93 % z 948 léčených případů publikoval např. kalifornský lékař Mc Itchen. Výsledky léčby a škála nemocí léčených hladověním jsou v této knize rozvedeny na různých místech a v souvislosti s příslušnou problematikou. Součástí knihy je i stručný slovník odborných výrazů, protože se nemohu vyhnout používání řady cizích slov. Anglický léčitel John Armstrong byl v první polovině našeho století po čtyřicet let neúnavným průkopníkem a úspěšným terapeutem léčebného hladovění spojeného s pitím uriny. Rovněž současný ruský propagátor a publicista přírodních metod prevence chorob a léčení G. P. Malachov dává přednost kombinaci hladovění a aplikace uriny. Také já považuji za nejúčinnější očistnou léčbu organismu aplikaci hladovění s urinoterapií.

Na rozvoj evropské medicíny měl velký vliv starořecký lékař Hippokrates (asi 460-370 př. n. l.), považovaný za otce medicíny. Jemu je připisováno autorství výroku „Nepoškoď!“ který je v naší lékařské přísaze dodnes (teď už se jen tím řídit - pozn. já). Než se podá pacientovi lék, doporučoval vyloučit - vyždímat - z organismu všechno nepotřebné, a to do té doby, dokud se neobnoví všechny funkce. V době kritického vrcholu nemoci předepisoval zásadně hladovění. Tvrdil, že jídlem pacient podporuje nemoc.

Velký pokrok v medicíně přinesly práce všestranného arabského učence, filozofa, matematika a lékaře Abú Alí Ibn Siná, v Evropě známého pod jménem Avicenna (980-1037). Léčil jak prosté lidi, tak bohaté emíry a všem předepisoval svůj lék, 3-5týdenní hladovění. Ordinoval ho i nemocným syfilidou a neštovicemi a doporučoval pohyb, gymnastiku, koupele, masáže.

Německý lékař Friedrich Hoffmann (1660-1742) kladl velký důraz na pečlivou dietu a pak teprve na léky, jejichž počet není velký, avšak jsou účinné. Některé léky zavedené Hoffmannem se používají dodnes, např. protihorečnaté léky z chinové kůry, liquor anodynus (Hoffmannské kapky), elixír viscerale. Široce používal léčebné hladovění a dospěl k závěru, že je nejvhodnější při podagře, revmatismu, katarálních onemocněních, při mrtvici, kožních chorobách, skorbutu, nádorových onemocněních a kataraktách. Jeho pravidlem a prvním doporučením bylo, že pacient nemá při žádné nemoci nic jíst. Další německý lékař Christoph Wilhelm Hufeland (1762-l 836), který se stýkal s Goethem a Schillerem, autor 400 lékařských prací, je zakladatelem racionální dietetologie a hygieny. Jeho kniha Makrobiotik, oder die Kunst das menschliche Leben zu verlängern (Makrobiotika, neboli uměni Jak prodloužit lidský život), vydaná v Jeně v r. 1796, vyšla v mnoha dalších vydáních a překladech, dokonce i v čínštině. I Hufeland se držel zásady, že člověk nemá během žádné nemoci nic jíst. Organismus není schopen na jedné straně bojovat s nemocí a na straně druhé vydávat spoustu energie na trávení.

Problémy léčebného hladovění se zabývali také ruští vědci. Už v r. 1769 prof. P. Venianinov přednášel na Moskevské univerzitě o léčebném hladovění. V r. 1834 byl publikován ve „Vojenském lékařském časopise“ článek prof. I. G. Spasského Úspěšné působení hladu na střídavé horečky a nemoci se zvýšenou teplotou (dnes se označují pojmem nemoci z nachlazení). Prof. Spasskij se také zmiňuje o léčení chronických nemocí hladověním. Uvádí: „Hlad, omezení a změna jídla způsobuje, že se uvedou do rovnováhy mnohé poruchy v růstovém procesu organismu, a v tomto smyslu to představuje vynikající prostředek proti různým chronickým úporným chorobám.“ Rovněž prof. L. A. Struve široce popularizoval ve svých přednáškách léčebné hladovění s poukazem na dosahované dobré výsledky.

Od poloviny 19. století nastává období rozkvětu vegetariánství, hydroterapie (vodoléčba) a jiných metod přírodního léčení. Často se setkáváme s odkazem na léčení hladověním. Např. německý lékař E. Hocker pokládal hladovění za zvláštní druh léčby a předepisoval ho nejen při akutních, ale i chronických onemocněních. Americký lékař Edward Hooker Dewey píše v práci No-Breakfast Plan and The Fasting-Cure (Rozvrh bez snídaně a léčba hladověním), vydané mj. v Londýně v r. 1900, o dívce, která onemocněla tyfem a hladověním se vyléčila. Tato příhoda ho přiměla k léčení hladověním i jiných nemocí. Vyznává se, že začínal svoji praxi v nevědomosti, zahalen mlhou medicínské pověry, avšak postupně dospěl k pevnému přesvědčení, že pouze sama příroda dokáže nemoci léčit. Propagoval dva druhy hladovění, ranní a úplné. Podle něj se při ranním hladovění vynechá snídaně, při úplném hladovění se přijímá pouze voda; jakékoliv jídlo je zakázáno. Oba stupně hladovění předepisoval při žaludečních a střevních onemocněních, při obezitě, ascitu (vodnatelnosti), zánětlivých procesech, k odstraňování fyzické únavy a ochablosti, ke zlepšení nálady a odstranění depresí. Deweyova asistentka, lékařka L. Battfield-Hazzardová, v r. 1910 napsala knihu Fasting for the Cure Of Disease (Hlad - lék proti nemocem), která se stala v USA a v Anglii velmi populární. Doplnila metody svého učitele a poukázala na důležitost používání klystýrů, vodních procedur, masáží, gymnastiky a vegetariánské diety pro léčení.

V r. 1963 vyšla v USA kniha The Fasting Cure (Léčení hladověním), jejímž autorem je známý spisovatel historických románů Upton Sinclair. Píše: „Mohl bych dlouze povídat o svých neutuchajících bolestech hlavy a žaludku i o tom, jak jsem se jich zbavil. Mohl bych svůj příběh zobecnit, vydat pod pseudonymem, ale protože jste mnozí četli mé knihy, budu vyprávět svůj autentický příběh. Čtenář uvidí, že jsem dělal stejné chyby a zkoušel všechny možné staré i nové způsoby, jak se z bolestí dostat, o kterých jsem se doslechl. Okolnosti se sběhly tak, že jsem se náhodou setkal s jednou ženou, jejíž výjimečně krásná barva tváří a neobyčejné zdraví byly každému patrné na první pohled Udivilo mne, když jsem se doslechl, že před 10-15 lety byla připoutána k lůžku jako invalida. Trpěla ischiasem, těžkým revmatismem, chronickými střevními chorobami, které lékaři souhrnně označili jako nadlimitní peritonitidu, velkou nervovou slabostí, melancholií, chronickým katarem, který vedl k ohluchnutí. A teď to byla jediná žena v Kal, která vyjela na koni na Hamiltonovu horu vzdálenou 28 mil během jedné z nejstrašnějších bouří, jaké jsem kdy zažil. Zpět se vracela 4 dny. Klíčem k jejímu vyléčení bylo hladovění, kterému se podrobila několikrát v osmidenních cyklech. Nemoci a bolesti zmizely, jako když utne.

Již dříve jsem slýchal o léčení hladem, ale toto byl první případ, se kterým jsem se setkal osobně. A tak jsem začal. Na hladovění jsem si zvykal postupně. Protože by to pro čtenáře mohlo být stejně nové jako pro mne, dovolím si popsat své pocity v oněch dnech. Během prvního dne jsem měl hlad. Byl to nezdravý, sžíravý pocit hladu, který zná každý, kdo trpí dyspepsií. Zakoušel jsem nepříliš velký pocit hladu ráno druhého dne, avšak potom, k mému obrovskému údivu, jsem už hlad neměl. Neměl jsem už o jídlo žádný zájem (organismus přešel na vnitřní výživu, začal trávit zejména tuky, proto při hladovce paradoxně nemá člověk hlad :-) - pozn. já) jako bych dříve neznal chuť jídla. Než jsem podstoupil hladovku, bolela mě hlava každý den už po dva až tři týdny. Nyní tomu bylo jen první den, potom bolest přestala a už se nevrátila. Pociťoval jsem však během druhého dne velkou slabost, trochu se mi točila hlava, když jsem vstával. Byl jsem hodně dlouho venku a poležel jsem si na sluníčku. Totéž bylo třetího i čtvrtého dne: velká fyzická slabost, avšak přitom velice jasná mysl. Od pátého dne jsem se cítil lépe, chodil jsem hodně pěšky a pomaloučku jsem začal psát. Avšak nejvíce ze všeho mne překvapovala jasná mysl a duševní aktivita. Četl jsem a psal více, než jsem byl schopen v předešlých letech. Během období hladovění jsem dobře spal. Kolem poledne jsem každý den pociťoval určitou slabost, ale masáže a studená sprcha hned obnovovaly moje síly. Dvanáctý den jsem hladovění přerušil. Napil jsem se pomerančové šťávy. Moje pocity při následujícím přechodu na běžnou stravu byly skoro stejně zajímavé jako při hladovění. Především to byl neobyčejný pocit klidu a míru, protože se každý nerv mého těla cítil asi tak, jak se cítí kotě na peci. Druhým charakteristickým jevem byla trvající duševní aktivita. Četl a psal jsem neustále. A pak se dostavilo nepřekonatelné přání pustit se do nějaké fyzické práce. Po předchozí dny jsem chodil na dlouhé výlety do hor, ale aniž by to bylo mým přáním, z přinucení. Nyní, po očištění hladovkou, si zajdu klidně do posilovny nebo dělám takovou práci, která by mi doslova zlámala vaz, s pocitem zadostiučinění a radosti a s překvapivými výsledky. Svaly doslova naskakují tak, že v sobě odhaluji schopnost stát se atletem. Byl jsem vždycky pobledlý a chorobně vyhlížející, což známí označovali jako oduševnělost, zatímco teď mám takovou barvu ve tvářích, že jsem se stal terčem jejich vtípků. Našel jsem příčinu a prostředek k odstranění našich běžných potíží, našel jsem nový stav bytí, nový život, pocit světla, čistotu a radost, jaké jsem nikdy předtím nepoznal.“

Upton Sinclair upozorňuje na dvě nebezpečí během hladovění. Jako první uvádí strach. Zdůrazňuje, že nikdo nemůže začínat hladovění, pokud nepročetl dost literatury a neví, jak hladovění provádět. Je dobré, aby byl po boku hladovějícího člověk, který má s hladověním zkušenosti. Druhým nebezpečím je nesprávné provádění přechodu z období hladovění k normální stravě. Návrat k normální stravě musí být postupný a má trvat stejně dlouho jako hladovění samo. Chyba v tomto období může v tom lepším případě zmařit účinek hladovění, avšak pokud bylo hladovění delší, může stát i život.

Upton Sinclair k tomu říká: „Strach z hladu, to není žert. Nikdo se nesmí do hladovění pouštět, když si o tom dost nepřečetl a když neví, co při hladovění dělat, jak ho provádět. Je dobré mít při sobě někoho, kdo hladověl. Kolem nesmějí být ustarané tetičky a sestřenky, které by tesknily, jak jen on je bledý jako smrt, že má puls pod 40 a že se jeho srdce může každou chvíli zastavit. Jednou jsem prožíval třetí den hladovění v Kalifornii. Vrátil jsem se z vycházky dlouhé asi 15 mil, a přestože jsem tohoto dne neodpočíval, cítil jsem se dobře. Když jsem se vrátil domů, přečetl jsem si v novinách o zemětřesení v Messině a o tom, jak zachránci museli na parnících odříznutých od přístavu od sebe odtrhávat lidi, kteří přežili a kteří se rvali jako hladová divoká zvěř. Noviny psaly s hrůzou o tom, že tito lidé přežili bez jídla 72 hodin. Já jsem měl za sebou také 72 hodin bez jídla. Rozdíl byl v tom, že oni si mysleli, že umírají hlady. A kdyby se podobný pocit ohrožení života hladem projevil při vašem hladovění, ocitli byste se v nervovém vypětí, slabí a pochybující. Lidé, kteří jsou duchem silnější než vy, jsou s to vás povzbudit a vaše pochybnosti zmizí. Zapamatujte si: Až se jednoho rána probudíte a shledáte, že máte sníženou teplotu, puls okolo 40 a ruce jako z vaty a ani nohy vás nemohou unést, a až se vaši přátelé shluknou kolem vás a řeknou, že vypadáte jako mumie ze 17. dynastie, usmějte se a řekněte, že nebudete jíst tak dlouho, dokud znovu nedostanete hlad.“ K poslední spisovatelově radě musím ovšem podotknout, že délka hladovění není libovolná, protože od určitého okamžiku by mohlo dojít k nezvratným procesům v organismu a jejich průběh je silně individuální.

Velkého rozšíření se léčebnému hladovění dostalo počátkem 20. století. Ve Švýcarsku, Francii, Německu a USA byla otevřena speciální Soukromá sanatoria, ve kterých se aplikovalo léčebné hladovění v různých modifikacích. V r. 1914 vyšla v Drážďanech kniha F. Segessera Die Hungerkuren (Léčba hladem), která se stala první skutečně klinickou monografií. Mezi vědci šířícími poznatky o této metodě byli rektor Vojenské lékařské akademie v Petrohradě akademik V. V. Pašutin, profesor biochemie z univerzity v Nebrasce Morgulis, profesor fyziologie římské univerzity L. Luciani.

Profesor Pašutin se svými žáky provedl (1902) řadu pokusů na zvířatech. Vytvořil teorii o stadiích hladovění a lze ho pokládat za zakladatele fyziologické teorie hladovění. Studium stadií hladovění osvětlilo, že jsou u různých živočichů různá a nelze jít až za jejich hranice, jinak se hladovění, podstupované pro dobro organismu, stane jeho neštěstím.

Ve druhé polovině našeho století dostala metoda léčby hladověním silnou teoretickou podporu řadou prací světových odborníků. Bylo provedeno mnoho nových vědeckých pokusů jak v oblasti určení změn, které nastávají v organismu při hladovění, tak v oblasti stanovení stability pozitivních změn a podmínek bezpečné aplikace hladovění na lidský organismus. Byla vydána řada publikací, které shrnují výsledky klinických pozorování, uskutečňovaných po celém světě. K nejznámějším z nich patří práce Herberta M. Sheltona Fasting Can Save Your Life (Hladovění může zachránit váš život), San Antonio, 1967, dále publikace Arnolda de Vries Therapeutic Fasting, (Léčebné hladovění), Los Angeles, 1963, v Německu např. knihy Eugena von Heuna Das Fasten ais Eriebnis und Geschehnis (Hladovění jako prožitek a stav), Frankfurt n. M., 1951 a dr. Otto Buchingera Das Heiifasten und seine Hilfsmethoden als biologischer Weg (Léčebné hladovění a jeho metody jako biologická cesta), Stuttgart, 1958, v australském Sydney vydává v r. 1967 americký dietolog Paul C. Bragg knihu The Miracle of Fasting (Zázrak hladovění).

Také ve Francii se obnovila v padesátých letech našeho století praxe léčebného hladovění. Rada lékařů úspěšně používala léčebné hladovění na svých soukromých klinikách. Nejznámější z nich je doktor Yves Vivini, který vydal v r. 1963 v Paříži knihu Guérir par le Jeune et les traitement naturels (Léčení půstem a přírodními prostředky). Jeho učitelem byl dr. Bertolle, který prosazoval obdobu Hippokratovy zásady „Co nelze vyléčit hladověním, nelze vyléčit ničím“. Vivini začal praktikovat léčebné hladovění začátkem roku 1959. S úspěchem používal tuto metodu při obezitě, anémii, nemocech jater, nemocech zažívacího traktu, bronchiálním astmatu, srdečně-cévních chorobách, varixech, tromboflebitidách, alergických onemocněních aj. Zajímavé jsou jeho zkušenosti nejen s léčbou obezity, ale i s léčením podváhy. Tvrdil, že člověk s podváhou je nemocný a v prvé řadě trpí intoxikací organismu. Zdůrazňoval, že hladovění umožní každému orgánu, každé buňce zbavit se v době léčení hlenů a umožní normální asimilaci po léčbě. Paradoxně dovolí pacientovi trpícímu podváhou, aby během několika týdnů či měsíců přibral. Dále polemizuje se zakořeněným názorem, že těhotná žena musí jíst za dva. Pokládá to za absurditu, kterou je třeba vymýtit. Zmiňuje se o své pacientce, která, aniž věděla, že je těhotná, hladověla měsíc. Pacientka byla znepokojena, když se dověděla, že je gravidní. Vivini k tomu dodává, že jejím prvním dítětem byl několik let předtím chlapeček, který se narodil s váhou 3300 g. Děvčátko, které se narodilo po zmíněné hladovce, vážilo 4250 g. Vivini píše, že dobře se léčí hladověním žaludečně-střevní onemocnění jako kolitis (zánět tlustého střeva), enterokolitis, dyzentérie (úplavice), parazitózy, chronické průjmy a chronické zácpy. Zvláštní pozornost Vivini věnoval stavu jater, protože jsou orgánem daleko důležitějším než srdce. Ve své knize se rozhořčuje nad tlakem farmaceutického průmyslu v tehdejší době, kdy bylo nemožné potkat člověka, který by neužíval chemické anebo hormonální léky. Stěžuje si také na mnohé předsudky, nejen laiků, ale i lékařů a vědců, vůči přírodním prostředkům léčení.

Velkým přínosem pro uplatnění metody léčebného hladovění bylo vydání sborníku Problémy léčebného hladovění Akademií věd v Moskvě v r. 1969, který redigoval akademik P. K. Anochin. Seriózně a na vědecké úrovni se hladovění věnuje padesát let prof. J. S. Nikolajev. V r. 1960 obhájil disertační práci na téma Léčení schizofrenie dávkovaným hladověním a jeho fyziologická podstata a založil školu dávkovaného hladovění, kde byly statisticky zhodnoceny kladné výsledky léčebného hladovění na desítkách tisíc nemocných. V r. 1973 vydala trojice autorů Nikolajev, Nilov a Čerkasov publikaci Hladovění kvůli zdraví, v r. 1988 pak její upravené vydání. V r. 1996 vydal G. P. Malachov knihu Hladovění. Je propagátorem hladovění spojeného s urinoterapií a autorem řady publikací o přírodních metodách prevence a léčení nemocí. V r. 1980 otevřel na moskevské 68. klinice akademik A. N. Bakulev oddělení se 40 lůžky pro léčení somatických nemocí hladověním (hypertenze, ischemické choroby srdeční, bronchiálního astmatu, žaludečně-střevních nemocí, alergií, polyartritidy, osteochondrózy, cukrovky aj.). Na klinice postupně působili či dosud působí např. prof. D. D. Fedotov, prof. J. S. Nikolajev, J. L. Šapiro.

Příznačné jsou změny postoje k hladovění v Japonsku. V zemi, kde bylo hladovění náboženským kultem po tisíciletí, přesvědčilo japonské náboženské askety, kteří se celý život zdržovali potravy, že hlad kladně ovlivňuje nejen duchovní, ale i fyzický stav člověka. Před 100 lety začala do Japonska pronikat západní medicína a od té doby bylo léčebné hladovění spolu s klasickými východními metodami (akupunktura, moxa, čínské léky) odsouzeno k zapomnění. Evropská medicína se sice dobře vypořádala s infekčními chorobami, problémem však zůstaly mnohé chronické nemoci. Postupně se Japonci začali vracet k osvědčeným metodám a ve třicátých letech bylo v Tokiu zřízeno pět center léčebného hladovění. Dnes jsou v Japonsku desítky klinik léčebného hladovění, kde se léčí až 10000 nemocných. Toto zařízení obsluhují 3-4 pracovníci včetně ředitele. Další odborníci jsou podle potřeby pouze zváni na konzultace. Heslem těchto zařízení je upevnění zdraví a morální trénink, i když většina zájemců si tam léčí chronické nemoci. Dnes se hladovění přednáší na dvou státních univerzitách (Tokio, Kjúšú). Mimo univerzity se léčebnému hladovění věnují desítky lékařů. V r. 1941 Imamura Motoo obhájil na univerzitě v Kjúšú doktorskou práci na téma Klinický dohled na hladovění Během 30leté praxe kombinoval hladovění s klasickými metodami léčení u 4000 nemocných. Jeho samotného k této léčebné metodě, opět jako řadu jiných, přivedla vlastní nemoc. Jako student medicíny trpěl chronickým zánětem ledvin a žádný z klasických prostředků mu nedokázal pomoci. Ve svém rodném městě Fukuoce se podrobil 8dennímu hladovění (1931) a výsledkem byl uchvácen. Hematurie a albuminurie (krev a bílkovina v moči), trvající léta, zmizely. Nepříjemnosti, kterých se obával před hladověním, byly daleko menší, než předpokládal. V r. 1932 spolu s otcem, který také trpěl těžkým chronickým zánětem ledvin a hypertenzí, absolvoval 10denní hladovění. On sám byl vyléčen a otcův stav se podstatně zlepšil. Každé 2-3 měsíce hladověl a krevní tlak se vrátil skoro k normě, albuminurie zmizela definitivně. Dr. Motoo bral při léčení hladověním v úvahu individuální a věkové zvláštnosti nemocných. V přípravné fázi bylo třeba omezit jídlo a jíst jen lehce stravitelné pokrmy. První den hladovění podával lehké projímadlo a denně aplikoval klystýry. Délka hladovění byla 7, 10, 14 a 21 dnů. Nemocné propouštěl 10-15 dnů po ukončení hladovění. Používal několik variant hladovění: 1. Klasické hladovění, kdy nemocný dostával po celou dobu léčení pouze vodu. 2. Klasické hladovění jenom dva dny a od třetího dne 200 g ovoce 2krát denně, totéž čtvrtý den a k tomu čerstvé ovocné šťávy. Od pátého dne 400-600 ml kefíru. K tomu musím dodat, že je potřebné šťávy, ovoce i kefír pořádně rozmělnit a proslinit, jinak by se objevilo nadýmání. Na západ a na východ od nás se to jen hemží literaturou a poznatky o léčebném hladovění. V české lékařské literatuře pravděpodobně nejsou o hladovění zaznamenány žádné autorské práce. Rovněž mi zde nejsou známy žádné informace o klinické nebo terapeutické aplikaci. Je to naše tabu?

Toliko ke knížce paní doktorky Partykové, každému doporučuji přečíst jak vidno z ukázky určitě stojí za to. Žijeme bohužel v době a takovém zdravotním systému, kdy nemůžeme efektivní pomoc čekat od tzv. odborníků, každý musí být v prvé řadě sám sobě doktorem. 

Snad ještě nabídnu popis mého 21 denního půstu či. hladovky (mezi náma děvčatama - půst a hladovka jedno a to stejné jsou, prostě "nic než voda" ale časem se pro pojem "půst" vymyslely významy až by se jeden za břicho popadal jako např., že půst je to když nebudu jíst maso či se nebudu dívat na televizi nebo souložit. V tomto článku i knize paní doktorky má pojem půst jeden jediný význam = žádné jídlo)

A dále pár publikovaných případů z praxe z naší republiky kdy se lidé uzdravili půstem či tzv. Breussovou dietou. Což je půst modifikovaný příjmem 2,5 dcl zeleninové šťávy denně, tento příjem nenaruší tzv. ketózu, což je léčebný stav který právě stojí za vyléčením při obou léčebných metodách - zakladatel cestovní kanceláře pan Rostislav Zabloudil (ten založil k tomuto tématu i svoje stránky www.rostazabloudil.cz), dále Ing. Stanislav Dvořák a Antonín Čermák.